Epidemie v Římské říši

Vloženo: 17. 04. 2020

Současná celosvětová koronavirová pandemie bohužel názorně ukazuje zranitelnost lidských společenství vůči hrozbám tohoto typu, přičemž většině z nás teprve nyní dochází, jak moc je jejich síla závislá na faktorech, jako je hustota obyvatelstva, jeho mobilita a stav komunikační infrastruktury. Podobné hrozby byly ovšem v lidských dějinách často přítomny a proto jsou také tématem některých archeologických výzkumů. Jedné výrazné epidemické události se věnují též odborníci Střediska pro výzkum doby římské a stěhování národů Archeologického ústavu AV ČR, Brno. Jejich následující text čtenáře seznámí s nejničivější epidemií, která zasáhla starověkou Římskou říši.

Epidemická onemocnění virového či bakteriálního původu provázejí člověka již od vzniku prvních civilizací, nejpozději od počátku zemědělské výroby, kdy člověk začal žít usedlým způsobem a budovat sídla s vyšší koncentrací obyvatel na jednom místě. Podle všeho hrála významnou roli také domestikace zvířat, která umožnila úzký kontakt s přirozeným rezervoárem různých patogenů (= původce nemoci, biologický činitel, který může zapříčinit onemocnění hostitele) ve zvířecích populacích (např. různé viry z čeledi Poxviridae – neštovice). Zásadní problém při jejich identifikaci v archeologických pramenech představuje stav dochování lidských pozůstatků, přičemž ne každé onemocnění se projevuje na kostech a měkké tkáně – až na zcela ojedinělé výjimky jako jsou např. mumifikovaná těla či tkáně zakonzervované v rašelinném prostředí – se v podstatě do dnešních dnů nedochovaly. Ani zjištěné patogeny zároveň nemusely být přímou příčinou úmrtí. Tou bývaly zpravidla různé infekce, jejichž rozvoj umožní oslabení organismu v důsledku napadení patogenem. Přes tyto limity o výskytu epidemií alespoň z některých úseků starověku víme poměrně dost díky dochovaným písemným zprávám.

Zcela nové možnosti doložení různých patogenů a poznání epidemických onemocnění minulých populací přinesly nejmodernější technologie extrakce a analýzy genetické informace uchované v dochovaných kosterních pozůstatcích. Např. virus způsobující kongsko-krymskou krvácivou horečku (do stejné kategorie onemocnění patří např. krvácivá horečka způsobená virem ebola) byl identifikován ve zbytcích krve a tkání v keramické nádobě uložené v honosné hrobce v blízkosti jednoho z významných dvorských center doby halštatské (rámcově 7. až 5. století př. n. l.) v Heuneburgu v jižním Německu. Podobným způsobem bylo možné identifikovat také stopy bakterie Yersinia pestis, původce nechvalně známého dýmějového moru, až do doby bronzové (hroby v samarské oblasti ve východní Evropě). Pravděpodobně stejný typ onemocnění byl příčinou rozsáhlé epidemie za vlády císaře Justiniána mezi roky 541 a 543 n. l. ve východořímské říši (označované jako Justiniánův mor). Později, ve vrcholném středověku (mezi roky 1347 a 1353) byla tato bakterie zodpovědná za epidemii onemocnění označovaného jako Černá smrt, které měla padnout za oběť více než třetina tehdejší evropské populace.

Jednou z nejznámějších epidemických událostí v době římského císařství se stal tzv. antoninovský mor, který se Římskou říší šířil v letech 165 až 189 n. l., tedy za vlád císaře Marca Aurelia a jeho nástupce Commoda. Tehdy se onemocnění, zavlečené z východu při návratu legií z tažení proti Parthům (161 – 166 n. l.), mělo rozšířit po celém „římském světě“. Někteří antičtí spisovatelé (např. Cassius Dio, Herodianos) tuto morovou ránu zmiňují v různých fragmentárních a často spíše legendárních líčeních. Ammianus Marcellinus, římský historik píšící v druhé polovině 4. století, její počátek popsal takto: „Když se jí (=města Seleukia na jižním pobřeží dnešního Turecka) zmocnili vojevůdcové císaře Vera (= Lucius Verus, v letech 161 až 169 n. l. spoluvladař Marca Aurelia), vyrvali z podstavce sochu Apollóna Kómaia, přenesli ji do Říma a kněží ji umístili v chrámě Apollóna Palatinského. Po uchvácení tohoto výtvoru a po zapálení města prohledávali vojáci svatyni, našli úzký otvor, otevřeli jej, načež z jakéhosi svatostánku, uzavřeného tajemnými chaldejskými (označení pro znalce mytologie, magie a čarodějnictví) kouzly, vyskočila počáteční nákaza a ta pak soustředěnou silou neléčitelných chorob poskvrňovala v době vlády Vera a Marka Antonina (= Marcus Aurelius) všechno od samých perských hranic až k Rýnu a Gallii morovou nákazou a smrtí.“ (Ammianus Marcellinus, Dějiny římské říše za soumraku antiky 23, 6/24). Poměrně detailní popis průběhu onemocnění zanechal Galénos (obr. 1), věhlasný osobní císařův lékař, podle nějž bylo diagnostikováno jako pravé neštovice (Variola minor a maior). Nicméně na přímé genomické potvrzení či vyloučení této diagnózy se stále čeká.

Obr. 1. Vyobrazení lékařů v čele s Galénem (nahoře uprostřed). Codex Juliana Anicia, pozdně antický, řecky psaný ilustrovaný lékařský spis z doby kolem roku 512 (zdroj: Wikimedia Commons)

Římskou říši tedy s vysokou pravděpodobností zachvátila epidemie nemoci, která byla vymýcena teprve plošným očkováním na konci 70. let minulého století. Původ viru a jeho vývoj je doposud neznámý, jeho nejstarší výskyt byl doložen u mumifikovaných těl v Egyptě (Ramses V., 12. století př. n. l.). Jedná se o jedno z nejnebezpečnějších onemocnění (vysoká virulence, průměrná smrtnost 30%) a jen pro 20. století se odhad počtu jeho obětí pohybuje mezi 300 a 400 milióny. Zároveň však díky výlučně lidskému rezervoáru (= virus napadá pouze lidi) bylo možné koordinovaným celosvětovým úsilím (WHO) pomocí plošného očkování tuto nemoc jako prakticky jedinou vymýtit.

Předpokládá se, že proti tomuto onemocnění v populaci Římské říše neexistovala žádná imunita, protože virus zde nebyl endemický (tzn., že se zde před vypuknutím nákazy nevyskytoval). Rozšířil se podle všeho až v souvislosti s obchodním propojením impéria s Dálným východem. Právě ve starověké Číně za dynastie Chan (206 př. n. l. – 220 n. l.) jsou pro toto období v literárních pramenech uváděny srovnatelné epidemie. Římský stát se svou rozvinutou komunikační sítí, hustě osídlenými městy, čilým dálkovým obchodem a mimořádnou mobilitou obyvatelstva a vojska představoval pro šíření epidemie – na rozdíl od více rozdrobených oblastí neřímské Evropy s převažujícími drobnými zemědělskými osadami – velmi vhodné prostředí. Početná úmrtí v řadách legií v předvečer markomanských válek výrazně oslabila obranyschopnost říše a akceschopnost jejího vojska ve střední Evropě při počátečním náporu Germánů v letech 166 – 171 n. l. Je značně pravděpodobné, že epidemie a její důsledky výrazně posílily vnitřní (ekonomická nestabilita a inflace, sociální nepokoje, atd.) a vnější (oslabená obranyschopnost před vpády barbarských kmenů) projevy hluboké krize, kterou římský stát prošel v průběhu 3. století n. l., a která vedla k její zásadní proměně v pozdní antice (obr. 2).

Obr. 2. Anděl smrti buší na dveře během moru v Římě. Rytina z 19. století, Levasseur podle Jules-Elie Delaunay, zdroj: Wellcome Collection. Wellcome Library no. 10134i. Attribution 4.0 International (CC BY 4.0)

Výskyt a pravděpodobný dopad tzv. antoninovského moru byly v řadě případu doloženy na náhrobních a jiných nápisech, nebo prostřednictvím různých nepřímých indikátorů demografického vývoje (např. daňové záznamy) a ekonomických poměrů (např. opuštění různých oblastí výroby a těžby surovin, proměny struktury státních výdajů), které jsou v různé míře závislé na velikosti populace. Stávající odhady počtu obětí se pohybují nejčastěji mezi 10 a 20 % (některé odhady dokonce předpokládají až 30% úbytek obyvatelstva), přičemž velikost zasažené tehdejší populace se odhaduje na zhruba 65 milionů. Přesný počet obětí tzv. antoninovského moru nebyl v antice zaznamenán a nejspíš ani nebyla vždy rozpoznána příčinná souvislost jednotlivých úmrtí, která byla spíš vnímána jako projevy nadpozemských sil a vůle bohů. Přesto se předpokládá jeho zásadní dopad na sociální a ekonomické poměry v celé Římské říši. Vzhledem k tomu, že se pravé neštovice šíří výhradně kontaktem mezi lidmi (např. na rozdíl od pravého moru, kde je bakterie Yersinia pestis přenášena infikovanými blechami zejména v krysí populaci), je také jejich dopad podmíněn zejména lokální hustotou obyvatelstva (obr. 3). Proto mohl být dopad epidemie zřejmě největší v silně urbanizovaných středomořských regionech, přičemž o karanténních opatřeních zabraňujících šíření nemoci není nic známo.

Obr. 3. Modelovaná hustota obyvatelstva v Římské říši v 2. polovině 2. století n. l. (Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i.)

Ačkoli výzkum v oblasti genomiky v budoucnu patrně umožní nezávislé přírodovědné potvrzení či vyvrácení příčinného patogenu, i nyní lze využít pro znázornění potenciálního kvantitativního a geografického dopadu epidemie metody digitálního modelování a simulace komplexních systémů. Jedná se o nástroje, které při výzkumu tohoto tématu aplikují odborní pracovníci Střediska pro výzkum doby římské a stěhování národů Archeologického ústavu AV ČR, Brno, a které se též využívají při modelování současných epidemiologických událostí. Hlavním prostředím modelu je celý rozsah Římské říše s rekonstruovanými hodnotami hustoty populace, distribuce sídelních struktur urbánního charakteru (obr. 4), komunikací (pozemní a říční infrastruktura, obr. 5) a dalších souvisejících faktorů (např. klimatické podmínky). Nastavení vstupních hodnot modelu a průběh simulace šíření epidemie v osídleném prostoru jsou založeny na známých faktorech vývoje onemocnění (inkubační doba, smrtnost, literárními prameny potvrzené opakované vypuknutí, apod.; obr. 6). V modelu je vývoj šíření epidemie v čase založen na přepočtu rovnic, které byly již před 100 lety definovány pro popis vývoje epidemií různých chorob (epidemiologické matematické modelování).

Obr. 4. Distribuce evidovaných lidských sídel různé velikosti a komplexity odrážející míru urbanizace v jednotlivých částech Římské říše (Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i., podle Talbert et al. 2000)
Obr. 5. Evidované a rekonstruované sítě pozemní infrastruktury (stabilních cest) v Římské říši v 2. polovině 2. století n. l. (Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i., podle Talbert et al. 2000)
Obr. 6. Srovnání různých průběhů epidemie v jednotlivých regionech včetně nového nástupu nemoci v Římě v roce 189 n. l. popsaného Cassiem Dionem (Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i.)
Obr. 7. Výsledky hlavních scénářů modelu a geografický dopad epidemie (Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i.)

Na základě opakovaných simulací řady různých scénářů se výrazně projevuje různorodost hustoty osídlení a přírodních podmínek v Římské říši (obr. 7). Většina scénářů poukazuje na vysoký dopad první fáze epidemie zejména v oblastech s vysokou koncentrací městských sídel v užší středomořské části říše (Itálie, Řecko, západní část dnešního Turecka, Přední Východ, oblasti podél Nilu a severoafrické pobřeží). Přesto však podle současných odhadů pouze zhruba desetina populace žila ve městech a významný objem obyvatelstva byl relativně řídce rozprostřen na poměrně velkém prostoru bez výraznějších koncentrací měst. Zvlášť to platí pro kontinentální provincie říše (např. provincie Gallie a Germania či podunajské provincie). Zejména z těchto důvodů lze odhady přes 20 % úbytku populace pokládat za méně pravděpodobné a jako nejrealističtější lze označit zhruba rozmezí 7 až 12 %. Prostorově diferencovaný dopad epidemie v regionech významných zejména z ekonomických i dalších hledisek (společenského, politického) byl jistě velmi závažný. Sám o sobě by však významnou a vleklou krizi mocné říše patrně nevyvolal. K ní zásadně přispěly i další příčiny (např. zhoršení klimatických podmínek, dlouhodobý nezdravý ekonomický vývoj, vnější vpády a nákladná vojenská tažení), jejichž komplexní zvládnutí představovalo pro římský stát mimořádně náročný úkol (obr. 8 – video).

Obr. 8. Příklad průběhu simulace šíření epidemie podle scénáře 2.1 (Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i.):

Doporučená literatura:

  • Birley, A. R., Marcus Aurelius. A Biography. Routledge 2001.
  • Komoróczy, B. – Vlach, M., Příběhy civilizace a barbarství. Pod nadvládou Říma. Brno 2019.
  • Talbert, R. et al., Barrington Atlas of the Roman and Greek World. Princeton – Oxford 2000.
  • Vlach, M., Epidemiological Modelling and Impact Evaluation of the Antonine Plague. In: Arnott, R./Breitwieser, R. (eds.), Proceedings from the conference Disease in Ancient World (Oxford). Oxbow Publishing, Oxford, v tisku.
  • Vlach, M., The Antonine Plague and Impact Possibilities during the Marcomannic Wars. In: Erdrich, M./Komoróczy, B./Madejski, P./Vlach, M. (eds.), Marcomannic Wars and Antonine Plague. Selected essays on two catastrophes that shook the Roman World. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno, v tisku.
  • Vlach, M., Network modelling of the spread of disease. In: Peeples, M./Munson, J./Mills, B./Brughmans, T. (eds.), Oxford Handbook of Archaeological Network Research. Oxford University Press. Oxford, v tisku.
  • Vlach, M., The Antonine Plague: Evaluation of its Impact through Epidemiological Modelling. In: Brughmans, T./Wilson, A. (eds.), Simulating Roman Economies: Theories, Methods, and Computational Models. Oxford Studies in the Roman Economy. Oxford University Press, Oxford, v tisku.